Jsme v dluhové pasti

Za posledních pár let jsem se stal krajně nedůvěřivý k politikům všeho ražení. Je sice fajn si přečíst nebo poslechnout projevy Nigela Farage na půdě Evropského parlamentu, kterak nazývá dění v Unii a její funkcionáře pravými jmény (katastrofa Euro, van Rompuy s charismatem mokrého hadru, maoista Barrosso apod.), projevy Rona Paula jsou ukázkou nepokořenosti svobodného lidského ducha a v neposlední řadě člověka nadchne, když se prokáže, že kritické názory bývalého českého prezidenta Václava Klause se postupem času naplňují ať se jedná o jeho euroskepticismus či o jeho zdravé názory na rozvratné ideologie jakéhokoli druhu (klimatismus, homosexualismus), každý z nich se zaměřuje na výseč ničivých jevů současného světa, které lidstvu naordinovala zločinná sekta globální finanční mafie. Žádnému ale až tak úplně nevěřím. Nikoho z nich  jsem neslyšel, že by měl odvahu otevřeně pojmenovat ono základní zlo, které rozvrací naši společnost. A to dva ze jmenovaných mají ekonomickou expertízu. Nigel Farage dokonce započal svou kariéru přímo v jámě lvové. V Rothschieldově City of London.  Dokonce ani ekonomové, kteří jsou k poměrům a společenskému vývoji kritičtí se neodvažují otevřeně říci, co způsobuje, že všude kolem nás jsou jen dluhy a nic než dluhy, které jen narůstají. To zlo se jmenuje úrok z vytvářených peněz.

NAKONEC BUDEME VŠICHNI STEJNĚ POTŘEBOVAT JEN PENÍZKY PRO PŘEVOZNÍKA...

Centrální banky téměř celého světa hrají s lidstvem pyramidovou hru. Taky se tomu u nás říká letadlo. Nejde ani tak o to, že komerční banky půjčují firmám a jednotlivcům na úrok. Jde o to, že proradní politici v minulosti dovolili mezinárodními smlouvami, aby státům bylo zakázáno organizacemi jako je Mezinárodní měnový fond a Světová banka vytvářet své vlastní peníze. Státy si je místo toho musí půjčovat prodejem státních dluhopisů zejména od bank (a v malé míře od soukromých investorů), ovšem za úrok. A jde to ještě o krok dál, a tato věta je důležitá: VŠECHNY PENÍZE, KTERÉ VZNIKNOU JSOU ZATÍŽENY ÚROKEM.  

V dobách monarchií neexistovalo, aby si panovník nechal vzít právo vytvářet peníze. Těžba drahých kovů, které byly základem peněžního systému byla svěřována těžební koncesí firmám, které veškerý vytěžený kov předaly královským mincovnám, které z kovu razily peníze. Panovník potom mohl zaplatit těžební firmě za vytěžení kovu vyraženými penězi, nebo jim část vytěženého kovu nechával a ona jej mohla odprodat například na klenotnické účely. Platba za těžbu byla jednorázová, podobně jako když si dnes centrální banky nechávají v tiskárně vytisknout bankovky, nebo vyrazit mince. Většina takto vytvořených peněz ale zůstala v majetku panovníka, tedy státu a ten určoval jak s touto hodnotou naložit. Všimněte si, že nikde při této tvorbě peněz nefiguruje žádný úrok. Samozřejmě, pokud žil panovník nad poměry (ať už z vlastní rozmařilosti nebo příliš válčil) neboli utrácel víc, než kolik byl výnos z těžby a kolik mohl vybrat od lidu na daních, odebrali se královi vyjednávači k bankéřům, lichvářům, úžerníkům (což byla v těchto dobách aristokracií opovrhovaná profese) a peníze si půjčili za protihodnotu. Záměrně píšu za protihodnotu nikoli nutně za úrok, protože úrok nebyl vždy (a ani dnes není všude automaticky)  součástí úvěrového obchodu. Katolická církev poměrně dlouho úrok zakazovala, později od svého striktního zákazu ustoupila. Judaismus zakazuje výběr úroku od souvěrce neboli žid od žida úrok vzít nesmí, ale od Gojíma neboli nežida ano. Islám dodnes úrok zakazuje a v islámských zemích je stále množství islámských bank, které s úrokem nepracují. Co však bylo podstatné, že úročené peníze tvořily pouze část z toho, co dnes nazýváme peněžní zásobou.

Proč jsou úrokem zatížené nově vzniklé peníze tak nebezpečné? Protože se takto vytvořené dluhy nedají nikdy splatit. A nejde o výši dluhu, která má pochopielně taky své hranice vzhledem k výkonnosti ekonomiky. Vysvětleme si to na příkladu, který všechny principy vysvětluje ve zjednodušené, ale naprosto srozumitelné formě. Představte si, že jste na ostrově, kde je izolovaná, soběstačná ekonomika, která dosud fungovala na směnném principu neboli si lidé vyměňovali navzájem své výrobky a služby. Pro zjednodušení a zpřehlednění transakcí jste se rozhodli, že si zavedete měnu. Založíte tedy centrální banku a vytvoříte první emisi peněz (drahé kovy nepotřebujete, ani naše současné peníze nejsou ničím kryté – tzv. fiat money). Zdá se vám to nějak podezřele jednoduché, vytvořit peníze tak z ničeho? Ujišťuji vás, že přesně takto dnes banky vytvářejí peníze. Z ničeho. Takže jste propočítali, že pro hladké fungování ekonomiky potřebujete 1 milión peněz. Vedení vaší centrální banky se rozhodlo, že zatíží tuto emisi peněz úrokem 5% (v praxi výši úroku prý určuje trh podle poptávky, skandály posledních let např. se sazbou LIBOR ale ukazují, že to tak docela pravda není). No a banka tyto peníze ve formě úvěrů poskytne místní ekonomice. Ve smlouvách o úvěru je napsáno, že splatnost úvěrů je pět let jednorázovou splátkou a úroky se platí vždy v čase výročí úvěrové smlouvy (toto uspořádání je opět nutné pro větší deskriptivnost příkladu), tedy jednou ročně. Peníze začnou skvěle fungovat, transakce jsou přehledné a v podstatě okamžité (nikdo nemusí čekat, až se např. zemědělcům urodí plodiny). Rok se s rokem sejde a přichází čas zúčtování s bankou. Dlužníci přijdou do banky a zaplatí požadovaný 5% úrok. V ekonomice tím pádem ale zůstalo už jen 950 tisíc peněz. Nedostatek peněz v ekonomice by mohl způsobit krizi, proto banka vybraných 50 tisíc použije na nové úvěry. Množství obíhajících peněz  je zpátky na 1 miliónu, takže ekonomika funguje hladce. Co se ovšem změnilo je dlužná částka. Celkově již nyní ekonomika dluží bance 1 050 000 peněz. A úrok na konci 2. roku je 52.500 peněz. Množství peněz v ekonomice zůstal stejný, ale zadlužení se zvýšilo a s ním i splácený úrok. Kouzlo? Nikoli. Jen matematická zákonitost. Procentní počet se probírá na základní škole. Co je na tom nejzábavnější je, že těch nových 50.000, které již nyní ekonomika bance dluží, neexistuje. Nikdy nebyly vytištěny. A pokud bude potřeba je vytisknout, tak budou ekonomice opět poskytnuty za úrok a zadlužení se ještě zvýší. V praxi je ten proces ještě rychlejší, protože jak ekonomika bohatne díky poctivé práci obyvatel, je zapotřebí zvyšovat množství peněz v oběhu. V praxi se tomu množství říká měnová zásoba. Příliš nízká měnová zásoba ekonomiku dusí, protože nezbývají peníze na investice, přebytek peněz naopak vytváří inflaci a měnu znehodnocuje. Jinými slovy čím větší a bohatší ekonomika, tím více peněz v ekonomice je potřeba a tím je ekonomika zadluženější, protože každý peníz je zatížen úrokem, který nejdříve neexistuje a jakmile je vytvořen, tak se jen zvyšuje zadlužení. Úročená tvorba peněz je konvergentní funkcí, která se ke své limitní hranici neustále jen přibližuje, ale nikdy se s ní neprotne. Je to nekonečná pyramida. Dluhová past. A stát je v této dluhové pasti jedním z dlužníků. V reálné ekonomice jsou tyto zákonitosti zakryty faktem, že centrální banka spolupracuje výhradně s komerčními finančními institucemi a se státem. Zmatek je umocněn tím, že komerční banky díky tzv. systému frakčních rezerv vydávají více úvěrů, než kolik mají kryté hotovostí (čili taky vytváří peníze z ničeho). Navíc, jak jsem již zmínil na začátku, o skutečnosti, že všechny vzniklé peníze jsou úročeny, většina lidí ani neví.

V tabulce níže najdete postup dluhu v tříletém období a taky tam najdete srovnání, jak by to vypadalo, kdyby peníze vytvářel stát, část by použil na úvěry komerční sféře (klidně na úrok) a část by spotřeboval na investice do infrastruktury nebo platy státních zaměstnanců nebo na sociální transfery (samozřejmě jen jako část rozpočtu, vždyť má příjmy z daní – to jsou ale peníze z ekonomiky odebrané a vzápětí do ní vrácené, proto v tabulce nefigurují). Z příkladu vidíte, že měnová zásoba může být vyšší než dlužná částka a co je hlavní, že lze dosáhnout toho, že dlužná částka neroste a tím pádem nerostou ani úroky. Systém, který postupně rozšířili celosvětově Rothschieldové je ale nastaven tak, aby se nůžky mezi penězi, které byly vytvořeny a které jsou dluhem neustále rozevíraly.

Panovníci tento princip znali, proto vytvářeli peníze nezatížené úrokem. A nikdy by bankéřům bez boje své privilegium nepředali. Mimo jiné i proto byli buď smeteni „lidovými“ revolucemi (Velká francouzská, Velká říjnová, Americká), válkami (Rakousko Uhersko, Německo) nebo začali kooperovat s finanční mocí ve formě konstitučních monarchií. Každopádně byla vláda monarchů nahrazena vládou zástupců „lidu“, kteří krátce či déle vzdorovali, ale posléze kapitulovali a zavedli systém centrálních bank. Zatímco velké revoluce a světové války srážely na kolena velmoci, většina malých zemí byla do systému přivedena během posledních 200 let kombinací palácových převratů nebo lokálních válek. Jednou z posledních zemí, které ještě tento systém tvorby peněz nemá, je Irán a bušení na válečné bubny se nedá přeslechnout.

Tam kde tento systém jednou vstoupil už se nedal vykořenit. Výjimku tvoří USA, kde se po dvacetiletí rothschildovské centrální banky podařilo prezidentu Andrew Jacksonovi toto zlo dočasně vyhnat, když odmítl obnovit status centrální banky Rothschieldově Bank of America a dokonce se mu podařilo vytlačit je ze země. Když pak po letech zemřel, na náhrobek mu na jeho přání vytesali nápis „Zabil jsem tu banku“. Boj o centrální banku trval v USA přes 100 let. Kterýkoli demokratický politik v novodobé historii, který začal nebo alespoň chtěl vydávat vlastní peníze byl zavražděn (Abraham Lincoln, J.F. Kennedy). Naopak Adolfu Hitlerovi, kterého bankéřská klika potřebovala k rozpoutání 2. světové války a ke zničení Stalina, který se, jak se zdá, od tohoto systému emancipoval, byla tvorba peněz státem povolena, díky čemuž mohli nacisti dosáhnout svého hospodářského „zázraku“ a Němci, jejichž země byla ve 20. letech 20. století nemilosrdně vysávána přehnanými válečnými reparacemi (dohodnutými v roce 1918 na zámečku Rothschieldů a pod jejich laskavým dohledem ve Versailles při tzv. mírových jednáních), způsobujícími bídu a hyperinflaci, poslušně následovali člověka, který jim dal práci a prosperitu. Stejně tak bylo po válce dovoleno dočasně kancléři Erhardtovi povoleno, aby natiskl vlastní peníze na obnovu válkou zničeného německého hospodářství.

Takže centrální banky drží v rukou velmi mocný nástroj. Přitom zejména ty nejdůležitější z nich (např. Bank of England a FED) jsou privátní instituce, nikoli státní jak se mnozí mylně domnívají a v ostatních zemích pokud nejsou rovnou vlastněny, pak jsou minimálně díky bretonwoodskému finančnímu uspořádání centrální banky ovládány stále stejnými rodinami. Regulací peněz v ekonomice přitom mohou ku svému prospěchu (ekonomickému nebo politickému) vytvářet krize nebo naopak ničit úspory lidí inflací. To také dělají a jejich hlavním cílem je zejména monopolizace globálních trhů, ke kterémuž cíli se s každou další vědecky vyvolanou krizí přibližují a následné získání absolutní moci.

Tento stav přitom zdaleka není beznadějný. Stačilo by jen, aby si státy vzaly zpět to, co jim bylo spoluprací kapitálu a prodejných „zástupců lidu“ ukradeno. Právo vytvářet vlastní peníze nezatížené při svém vzniku úrokem. Nově vytvořené peníze by se tak nestaly dluhem, ale důchodem (příjmem) státu. Samozřejmě, že tvorba peněz a jejich zásoba v ekonomice by musela podléhat přísné ekonomické a politické kontrole, aby nevyvolávala výše zmíněné negativní jevy (krize nebo inflace), ale aby působila jako regulační nástroj. Česká republika měla v roce 2012 schodek státního rozpočtu okolo 100 miliard korun, obsluha státního dluhu přitom dělala něco přes 70 miliard (z toho úroky 56 miliard). Tedy 70% schodku….

Pokud se lidstvo rychle nevzpamatuje, dokončí finanční oligarchie svůj plán zotročení světa finančními okovy a ustaví globální totalitní vládu finanční tyranie. Jejich více než 200 let starý plán ještě není naplněn. Kdyby byl, poznali bychom to. To, že se ten čas blíží, ale indikuje zaprvé nahrazení přirozené lidské svobody (která obsahuje i povinnosti a odpovědnost) tzv. lidskými právy, které destabilizují společnost, zadruhé postupná likvidace i této pseudohumanistické nahrážky a zatřetí postupné zavádění všudypřítomného špiclování obyvatel tajnými službami států. Odpověď na to, jak jim zabránit, aby svůj plán dovedli do konce není jednoduchá. Obsahuje spoustu nepohodlí, rizik a nejistot. Řešení je v pasivní resistenci neboli odpoutání se od závislosti na systému v kombinaci s připraveností k aktivnímu odporu neboli individuální ozbrojení se a připravenost a schopnost zbraň použít na obranu svobody (v USA nyní probíhá za pomoci zinscenovaných a zmedializovaných masakrů snaha o odzbrojení obyvatelstva). V mezičase bychom měli výběrem vhodných zástupců do našich zastupitelských orgánů snížit počet ovládaných loutek jakéhokoli politického zabarvení, ideálně volbou v současné době neprlamentních stran. Tento krok pád do nicoty nezastaví, ale zpomalí a zkomplikuje jejich postup. Mezitím se může množství lidí probuzených z transu nevědomosti, pečlivě udržovaného vzdělávacím systémem, propagandou a zábavním průmyslem, zvýšit nad kritickou hodnotu a takto probuzené množství lidí by mohlo změnit mocenské poměry ve prospěch hlubší demokracie a skutečné prosperity lidí celého světa. Tohoto probuzení se oni nejvíce bojí, protože je jich jen malá hrstka a nás jsou miliardy. Takový svět by se mohl konečně vypořádat i s chorými totalitními ideologiemi komunismem a fašismem (nacismem), které tito lidé nechali vytvořit, aby jim pomohly pomocí revolucí a válek rozbít tradiční struktury společnosti a umožnily jim otestovat funkčnost a udržitelnost takto organizovaných států. A dále bychom měli najít způsob, jak se v tichosti a bez rizik, že budeme v zárodku infiltrování, zorganizovat k odporu proti tomuto  nelidskému systému.

Neb jak prohlásil jeden z kliky mezinárodních bankéřů Max Warburg někdy před stoletím: „Je to kvůli nám, že ta vše pohlcující hrůza postupuje. Máme ve svých službách osoby všech názorů, všech doktrín, monarchisty, demagogy, socialisty, komunisty i utopické snílky všeho druhu, toužící svrhnout všechny zavedené formy řádu. Všechny státy jsou mučeny a my jim nedáme pokoj, dokud otevřeně neuznají naši internacionální supervládu…“