Kam kráčíš hudební festivale aneb moře hudební nudy na Colours 2011

Tak jsme se prorapovali  pro tuc tuc tucali a prokompjůtrovali na konec letošních Colours, v médiích doznívají poslední oslavné články o tom, jak byly zase nej a já poprvé za těch 6 ročníků, jejichž jsem byl platícím divákem přehodnocuji svou dosavadní bezmeznou důvěru v dramaturgii festivalu. Díky této důvěře jsem si každý rok před vánoci klidně koupil lístek na další ročník a tedy pověstného zajíce v pytli, protože jsem věděl, že festival zakončím s plnýma rukama cédéček skvělých kapel, o kterých jsem až dosud neslyšel nebo jen z dálky, a s duší naplněnou tím nejkrásnějším co člověk může kromě lásky druhému člověku dát – hudbou. Řečeno slovy Franka Zappy na albu Joe´s Garrage: Love is not music. Music is the best!

La Shica - jeden z mála světlých momentů festivalu Colours 2011Autor: Stanislav Kaczor

Paní Zlaty Holušové, duchovní matky festivalu, si nesmírně vážím už od dob, kdy byla za komunistů středoškolskou profesorkou na gymnáziu v Bílovci a odvážně stála za organizací koncertů i perzekuovaných umělců té doby. Když jsme v polovině 80. let čtyři zklamaní študentíci Jakub, Pavel, Štěpán a já zaklepali na dveře jejího domu v Dolní Lhotě, abychom mohli pobýt v blízkosti Vladímíra Merty a nebohého Emila Pospíšila, jejichž koncert ve Vřesině svinská bolševická moc těsně před začátkem zakázala, a ona chvíli neuměle lhala, že pan Merta u ní není a pak, když viděla ty naše psí oči, tak odstoupila na stranu, pustila nás dál a my prožili koncert a Mertou iniciovaný improvizovaný generační divadelní duel v jejím obýváku…. Nebyli jsme tam zdaleka jediní vetřelci. Udělala to, protože nás chápala, protože chtěla odedávna lidem zprostředkovávat dobrou hudbu, kterou sama hluboce miluje a které rozumí. Hudba - to nejabstraktnější a zároveň nejsrozumitelnější umění. Je s námi už od dob jeskynních lidí. Neexistuje na Zemi kultura, která by neměla svůj svébytný hudební projev. A právě tato univerzálnost a rozmanitost byla vedle touhy zprostředkovávat hudbu součástí původní vize Colours of Ostrava, promítající se i do názvu tohoto festivalu.

Dnešní MfDnes poznamenává, že „festival funguje tak, že je odkázán na momentální celosvětové hudební trendy“ a cituje paní Holušovou: „…nikdo neví, kam se bude svět hudby ubírat příští rok.“ Pro mne děsivá a varovná slova. Do loňska jsem byl přesvědčen, že tento festival celosvětové trendy sice nepomíjí, ale kromě nich nabízí i hudbu nadčasovou, nadžánrovou, hudbu fúzující různé inspirace a kultury. Dal se tu najít střední proud i vyložené lahůdky pro fajnšmekry. Díky tomuto přístupu jsme zde mohli v minulosti vidět a slyšet Värttinä, KTU, Jana Garbareka, Richarda Bonu, Ba Cissoko, izraelské Diwan Projekt nebo Idan Raichel Project, Alamaailman Vasarat, Gorana Bregoviće či letos již podruhé famózního Salifa Keitu a mnoho dalších.

Jubilejní Colours se nesly v duchu stokrát modifikovaného rapu (hip hop cumbia, soulový hip hop, rap´n´folk….), variací, které se již na hony vzdálily od původního hněvu černé ulice až zůstala jen rytmizovaná deklamace textu s neinvenčním hudebním základem. Čestnou výjimkou z pravidla byla úžasná španělská La Shica jejíž občasné rapování bylo podepřeno skvěle hrajícím triem muzikantů s najazzlými aranžemi původního flamenca. Dále zde bylo až příliš k mání do letošního ročníku vcelku skryté diskotékové tuc tucání v podobě například české Le Pneumatiq či protivně uvřískané Santigold uvedené neméně protivnou a uvřískanou dvojicí bavičských moderátorů (přesného to protipólu vkusného a pokorného Rosti Petříka na hlavní scéně) no a dále všudypřítomné hrající kompjůtry do zblbnutí ducha opakující jeden hudební motiv. Proti programování nic nemám, pokud se z něj nevytratí muzikantství a invence, které však bohužel zůstávají přítomny jen zřídka. Inventářem se již stávají potřetí recyklovaní epigoni U2 nekonečně nudní The Violet Burning, kteří navíc každičký rok zcela nepochopitelně hráli dvakrát.

Když jsme v sobotu dopoledne seděli u kamaráda Libora na zahradě a poctivě jsme z notebooku dolovali inspiraci na co jít a po úporné dvouhodinové snaze něco zajímavého najít jsme to zcela zoufalí vzdali, protože jsme měli v programu zaškrtnutá pouhá dvě políčka. Odevzdaně jsme odjeli do areálu a při příjezdu jsme úplně užaslí náhodně zavadili spolu s asi padesátkou dalších posluchačů na neznámou přerovskou kapelu Madebythefire, hrající těžký kytarový rock s náročnými rytmickými skoky á la kanadští Rush říznutí King Crimson. Vděčně jsme pobyli a v podstatě to byl ten den kromě Salifa Keity jediný opravdový hudební zážitek. A tak z celých Colours jsem si odvezl jen CD snového zjevení v podobě duetu Dva, kteří pomocí smyček, hravosti a invence vytvářejí své písně přímo na pódiu a z nekonečné nudy letošních Colours vyčnívali jako tvůrčí giganti, kteří pochopili, co to znamená dělat muziku. Když jsem to řekl jako kompliment při kupování CD jejich kytaristovi, okolostojící koupěchtiví kolegové platící diváci souhlasně přikyvovali. Byl bych si koupil ještě La Shicu, ale nebylo kde a Madebythefire jsou dle slov jejich kytaristy i po 15ti letech existence příliš líní na to, aby něco nahráli. Poctivost mi velí zmínit ještě skvěle hrajícího Mišíka, ale na toho mohu jít kdykoli do místního kulturáku. K tomu nepotřebuji Colours. Zveřejňuji ještě přenesenou informaci o skvěle hrajících Public Image Ltd, které viděl chytřejší Libor, zatímco já šel na, dle ukázek, slibné funky na NYC stage a narazil jsem místo šlapající kapely na monotónně se opakující computerizovanou otravu. A tak se stalo, že jsme poprvé nevydrželi čekat na hlavní hvězdu festivalu Nicka Cavea a po vystoupení skupiny Dva jsme odjeli, aby nás při chůzi k autu vyprovázelo symbolické diskoškové  tuc tuc skupiny Le Pneumatiq.

Paní Holušová jako vlastnice festivalu má samozřejmě právo přesměrovat Colours do hudebního mainstreamu, jak naznačuje výše zmíněné prohlášení do tisku, ale zruší tak onu rozmanitost a přijde o lidi, kteří tam nejdou zabít víkend, ale kteří jdou za hudbou. Já osobně zvažuji přesměrování svého zájmu na trenčínskou Pohodu. Reference jsou dobré, pan Kaščák myslí i na takové věci, jako jsou rozvody pitné vody v areálu, zatímco organizátoři Colours zapomínají i na takové důležité detaily jako je doplňování toaletního papíru na Toi Toikách, což by v minulých letech bylo nemyslitelné. Organizátorům dále doporučuji umístit vedle každého pódia obsluhované stánky na prodej nosičů a merchandise produktů vystupujících umělců. Funguje to jen u hlavního pódia, takže loni jsem pracně po festivalu sháněl Vasaraty a letos mě totéž čeká s La Shicou. Oba hráli na Barvách. Nebo vlastně Vasarati ještě na Barvách a La Shica už na Arcelor Mittal Stage, jak se to pódium teď trendově jmenuje.

A abych to zakončil pozitivně, tak změna Radegastu za Ostravar a nadnárodních limonád za Kofolu byl skvělý krok, využití kamenného amfiteátru k vystoupením místo k pouhému průchodu migrujících taky. Tím pro mě pozitiva letošního ročníku Colours končí. Obávám se, že úpadek začal. Příští rok rozhodně čekám na zveřejnení programu než se rozhodnu, zda vydám peníz za lístek či nikoli.