Příběh o strachu odvážných.

Už jsem se o to téma otřel několikrát v diskusích pod články, ale nikdy jsem ho nerozvedl nad rozsah diskusního příspěvku. Jedná se o vztah filmu Sedm statečných z roku 1960 k naší současnosti resp. novodobé historii. Film je, předpokládám, notoricky známý, patří do světového kulturního fondu. Přesto krátce o ději. Středobodem filmu je vesnice z mexicko-amerického pomezí, terorizovaná bandou desperátů pod vedením vrchního bandity jménem Calvera, kteří čas od času vesnici navštíví, aby si doplnili (uloupili) farmáři pracně vypěstované zásoby potravin. Vesničané zahnáni neustálou existenční nejistotou do kouta, se po letech útrap rozhodnout dát dohromady všechny cennosti, které se mezi sousedy najdou, a najmou si pistolníky, aby je zbavili Calverovy bandy.

Jedním z klíčových témat filmu je otázka vystavení obyčejného člověka hrubému teroru a jeho reakce na něj. K tomuto tématu se pak váže má oblíbená scéna, kdy pistolník Bernardo O´Reilly v podání Charlese Bronsona naplácá domorodým chlapcům na zadek za to, že nazvou své otce zbabělci. Bernardo chlapcům vysvětlí, že jejich otcové jsou mnohem odvážnější než je on sám, protože on nikdy nenašel odvahu založit si rodinu. Nikdy nenašel odvahu nechat si vstoupit do srdce strach o milované bytosti. Strach jestli budou mít dostatek jídla, jestli budou zdrávi, jestli se podaří ochránit je před zlem světa. Každodenní strach, který člověka sráží, dává mu vdechovat zvířený prach země, cítit čpavý zápach usilovného potu.

 Strach, který proti lidem používá každý tyran. Strach, s jehož pomocí ovládá zotročený lid. Skrze lásku k druhým. Samotní tyrané tento strach neznají. Psychopatické osobnosti necítí lásku nebo soucit k druhým. Proto mohou terorizovat ostatní bez výčitek svědomí.

Ten strach si našel i hrdiny našeho filmu, když se uprostřed boje náhle obrátili proti svým obráncům. Ale Sedm statečných je americký film, takže když nakonec vidí, jak najatí pistolnící umírají za jejich svobodu, vrhnou se na své utlačovatele a v závěrečné bitvě nad nimi zvítězí. Smrtelně zraněný Bernardo ještě z posledních sil pokyne chlapcům, ať pohlédnou na své bojující otce.

Čím  jsem starší, tím více mne ten příběh dojímá. Svým pochopením prosté pravdy. Pravdy, která je ukotvena v základním imperativu lidského života. Zplodit ze sebe život a dát mu vyrůst. Každý den pro ten růst vytvářet podmínky. A každý den se v bázni ptát sám sebe, jestli jsme toho udělali dost. Toto chování je přirozené lidem všech kultur na celé planetě. Bez výjimky.

Vesničané ve filmu měli štěstí. Neměli ve svém středu žádné zmatené dramatiky či režiséry, kteří by jim následně předhazovali roky útlaku jako kolaboraci s bandity. Jejich filosof, starý muž, žijící v horách nad vesnicí, měl pro jejich slabost zodpovědných moudré pochopení. Naši intelektulové nemají s moudrým starcem z filmu nic společného. Jsou spíše podobni Bernardu O´Reillymu, protože (zajímavé, jaká shoda) sami nikdy nenašli odvahu nechat vstoupit strach o milované bytosti do svých srdcí a jen mudrují cosi o zbabělosti, otrockých duších a kolaboraci se zlem. Nikdy nepoznali dar dávání lásky své rodině a strachování se o ni. Na rozdíl od tvůrců tohoto klasického westernu onu jednoduchou pravdu lidského života nepochopili. Nikdy nepoznali zázrak zrození lidské bytosti a proto tuto díru ve svém životě zaplnili tvorbou nižších, pomíjivých hodnot, které se ale zoufale pokoušeli a pokoušejí povýšit nad své okolí. Jejich nepochopení i snaha nahradit základní hodnoty hodnotami falešnými z nich činí nekompletní lidské bytosti. Zřejmě v době, kdy se jim v hlavě začaly líhnout jejich plané, nezralé názory, nebyl nablízku, k jejich škodě, žádný Bernardo O´Reilly, který by je přehnul přes koleno a naplácal jim na zadek.