4 choroby současného systému

Dlouho jsem se odhodlával, jestli mám toto komplexní téma uchopit a zpracovat s rizikem nepochopení a kritiky, ale nakonec jsem se rozhodl, že se o to pokusím. 

Důvodem, proč jsem tak učinil, je fakt, že končící rok byl neskutečně dramatický, mnoho lidí přivedly aktuální události k tomu, že se začali zamýšlet, v jakém systému to vlastně žijeme a jak ven z té šlamastyky, do níž jsme za posledních 25 let postupně zabředli. A pokud přežijeme ve zdraví současnou velice riskantní dobu, kdy každý den hrozí riziko propuknutí velké a fatální války, bude nezbytné začít pracovat na změně současného stále hůře fungujícího uspořádání.

Pokusím se nejprve definovat, které základní stavební kameny našeho současného systému jsou nefunkční a zasloužily by předefinování. Potom se pokusím nastínit možná řešení nebo alespoň směry uvažování, které mohou vést k řešení.

Ještě předtím ale chci nadnést jednu důležitou tezi, která do všeho vnáší kus skepse a která je také příčinou toho, že jsem více méně přestal pravidelně psát články a využívám tohoto fóra k prezentování svých názorů jen výjimečně.

Tento systém je téměř nereformovatelný zdola. Žijeme ve světě protkaném zájmy nejrůznějších entit, z nichž některé získaly v běhu času signifikantní moc a jejichž zájmem je si tuto moc podržet. Mají k tomu dostatek zdrojů i organizačních kapacit. Každá iniciativa, která vznikne z potřeby lidí realizovat svou Ústavou deklarovanou moc (tedy zdola), a je se svými myšlenkami a programem úspěšná, je velice rychle infiltrována agenty oněch mocných zájmových skupin a následně jsou možné dvě cesty. Úspěšné iniciativě jsou nabídnuty finanční prostředky pro rozvoj (neříká se tomu korupce, ale politický sponzoring).  Jak inciativa (politická strana, hnutí) může reagovat?

1. Sponzorský dar přijme. Tím se vytváří závazek poskytnout v budoucnu sponzorovi protislužbu, o což se ve vhodnou chvíli postarají oni infiltrovaní agenti. V praxi to znamená, že hnutí, strana jsou podchycení a v bližší či vzdálenější budoucnosti budou modifikovat své teze do natolik obecné roviny resp. budou vypíchnuty do popředí ty body, které nikomu nevadí, aby neztratili tvář před svými sympatizanty, ale zároveň aby nijak nebyly ohroženy nebo aby byly dokonce podpořeny zájmy sponzora. Jakýkoli pokus vzepřít se zájmům sponzora a pokračovat v původním kursu je rychle rozložen infiltrovanými agenty a ti, kdož se chtěli vzepřít jsou diskreditováni a vypuzeni
2. Sponzorský dar nepřijme.  Potenciální sponzor (sponzoři) použijí spřízněná (vlastněná) média, tzv. „systémové“ (díky za potvrzení platnosti tohoto termínu paní Němcová), tedy "vlastněné" politické strany a indoktrinované (zní to lépe než hloupé a nezkušené leč lačné) aktivisty z neziskového sektoru, aby v přesně cílené kampani byla nová strana zdiskreditovaná, onálepkovaná jako extremistická a tím změněna na nevolitelnou.

Systém lze proto reformovat jen posunem kolektivního vědomí (změnou paradigmatu), díky čemuž celá populace (včetně aktuální vládnoucí elity) pochopí vady a nefunkčnosti systému a bude usilovat o změnu.

Takže co v našem zřízení nefunguje.

1. Demokracie – vládnoucí elitě se nekonečným omíláním tohoto slova podařilo proměnit je v novodobé božstvo. Využívají při tom nevědomosti většiny populace, že demokracie byla již Platónem označena za dekadentní politické zřízení, které se VŽDY zvrhne do oligokracie, tedy systému, v němž je vliv občana redukován vysokoprahovými požadavky na realizaci moci přímo občanem (viz limity pro vypsání referenda, nemožnost odvolat zvolené zástupce jednají-li v rozporu s volebními sliby atd.) na hlas ve volbách, který je získáván nástroji politického marketinku. Po volbách je vůle voliče eliminována a je systematicky vytvářeno prostředí pro co nejhladší fungování a prospěch politických sponzorů (korporací). U nás je tento jev ještě zesílen faktem, že jsme členy EU, která je čistým lobbingovým centrem, kde se korporativní zájmy legalizují na nadnárodní úrovni zde dokonce nevoleným, záhadným způsobem vytvářeným orgánem, který se nikomu nezodpovídá. Oligokracie je měkkou formou fašismu a je to přesně to uspořádání, ve kterém dnes žijeme. Ústřední pojem demokracie coby nejvyšší hodnoty je navíc zástupným šidítkem, protože to oč bychom měli primárně usilovat je míra lidské svobody a nikoli systém, ve kterém žijeme (např. pod vládou osvíceného monarchy mohou být lidské svobody realizovány důsledněji a lépe než v demokracii). Svoboda člověka byla v naší demokracii navíc nahrazena tzv. lidskými právy, kterýžto falešný koncept postrádá jakoukoli odpovědnost člověka a vyjmenovává jen ta práva, která jsou navíc mnohdy nevynutitelná a stávají se jen prázdným, byť pateticky znějícím pojmem. Problémem, který souvisí s demokracií je přerozdělování daní, které jsou kromě moci hlavním cílem politických sponzorů a tedy zdrojem nezměrné škály korupčního chování.
2. Systém tvorby peněz a finanční systém – fenomén tzv. nezávislých centrálních bank je starý asi 200 - 250 roků a kryje se časově se vzestupem bankéřské dynastie Rothschieldů, jejichž je vynálezem. Jeho základním problémem je, že všechny peníze jsou vytvářeny jako dluh navíc s úrokem, což vytváří neustále více a více se rozevírající nůžky mezi množstvím existujících peněz a výší dluhu, který je větší (a zvětšuje se rychleji), než ona peněžní zásoba (více o této problematice můj starší článek http://moucka.blog.idnes.cz/c/353752/Jsme-v-dluhove-pasti.html). Zároveň funkce centrální banky umožňuje volně manipulovat s fázemi hospodářského cyklu (rozhodovat, zda bude krize či naopak silný růst), rozhodovat o výši inflace atd. Jak ukázal rok 1997 u nás, lze pomocí centrální banky i nedemokraticky ovlivňovat politické procesy (Havel  – Tošovský vs. Klaus). Finanční sektor je postižen vysokou mírou spekulativnosti a systémem tzv. částečných rezerv. Finanční sektor navíc svou velikostí mnohonásobně zastínil tzv. reálnou ekonomiku, přičemž nedochází k tvorbě nové hodnoty, ale jen k tvorbě zisku (peníze dělají peníze)
3. Ekonomika, masová produkce – na jedné straně přinesla rapidní zvýšení životní úrovně tzv. zlaté miliardy (populace Evropy, Sev. Ameriky, Japonska a Austrálie) na straně druhé její principy způsobují drastickou exploataci přírodních zdrojů. Než vyrábět omezené množství nezničitelných žárovek, je výhodnější vyrábět masově žárovky s limitovanou životností. Stejný princip může platit pro nezničitelné nylonky (zde se dá alespoň pracovat s módními vzory a barvami). Oba produkty svého času vývojáři představili průmyslníkům, ale ti volili masovou produkci místo trvanlivosti.
4. Nerovnoměrná distribuce bohatství – částečně souvisí i s druhým bodem, kdy úročení peněz vytváří postupný, ale neúprosný přesun bohatství směrem k věřitelům. I bez toho ale dochází k příliš velkým rozdílům mezi těmi nejchudšími a bohatými, které se v čase zvětšují. Zároveň jsme ve vyspělých zemích cca od 70. let svědky postupného chudnutí tzv. střední třídy. Ještě drastičtější je tento rozdíl v porovnání se zeměmi třetího světa, které trpí projevy neokolonialismu ze strany bohatých zemí.  Změnit distribuci bohatství na rovnoměrnější bez použití sociálního inženýrství nebo administrativních zásahů, které se ve středně a dlouhodobém horizontu ukazují být nefunkční, je nejtvrdší oříšek, protože opačným protipólem kapitalistické nerovnoměrné distribuce bohatství je socialistická distribuce chudoby.

Jak eliminovat tyto dle mého názoru základní problémy, od nichž se jakýkoli další problém odvíjí. Následující teze jsou pochopitelně výslednicí mého studia a uvažování a jsou tedy předmětem pro diskusi nikoli pravdou zjevenou.

Demokracie – stále chci věřit, že lze najít uspořádání, které eliminuje přílišné propojení politiky a byznysu, kterého jsme svědky dnes. Předně by se musela celá společnost v maximální možné míře decentralizovat, kde budování moci jde odspoda nahoru, včetně finančních toků veřejných prostředků. Toto předpokládá rozbití současné pyramidální struktury moci tzv. hlubokého státu neboli sítě globálních, regionálních a místních, vzájemně propojených oligarchů, kteří tahají za špagáty (těch klíčových je dle mého názoru cca 2-5 na 10 mil. obyvatel (parametrem zde není rozvinutost neboli bohatost společnosti, ale kontrolovatelnost procesů, které v té společnosti probíhají a schopnost je ovlivnit). Základní buňkou moci by měla být rozumná velikost komunity (aby byla zabezpečena dostatečná míra kontroly správních orgánů ze strany voličů), která by následně delegovala pravomoci směrem nahoru přes co nejméně mezičlánků až po centrální vládu. Lidé by si volili své zástupce do místních orgánů ze svého středu a jeden z nich by následně byl delegován na centrální úroveň. Tím by se zabezpečil přenos lokálních názorů a preferencí na centrální úroveň. Ten kdo je delegován na centrální úroveň je kdykoli odvolatelný v případě, že neplní vůli těch, kdo jej vyslali. Stejně tak místní zastupitelé mohou být plebiscitem kdykoli odvolatelní. Vláda je vybírána delegovanými zástupci jednotlivých komunit (parlamentem). Daně se vybírají místně a následně je jejich část předávána do centra na financování centrální vlády a celostátních investičních projektů. Daně jsou výhradně nepřímé, přímé daně (daně z příjmu) jsou zrušeny. Komunity doplňují své financování vhodnou strukturou obecních společností, které jsou ale organizované a řízené jako společnosti soukromé. Ideálně se zabývají těmi obory ekonomiky, které mají komunitní charakter (např. distribuce vody a odvod a čištění splašků) K nejmasivnějšímu přerozdělování a sociálním transferům dochází na místní, nejlépe kontrolovatelné úrovni. Na centrální úrovni si dovedu představit dvoukomorový systém, kde jedna komora reprezentuje cechovní (odvětvové) a různé skupinové zájmy (inspirace z feudálního uspořádání společnosti). Tato komora spolu s vládou předkládá ve vzájemné kooperaci návrhy zákonů horní komoře složené výhradně z vyslaných volených zástupců. Je zakázáno a hlídáno striktní oddělení byznysu a horní komory parlamentu vč. financování volebních kampaní ze soukromých zdrojů, na volební kampaně uvolňuje prostředky komunita a to všem stejně a za použití stejné formy prezentace jednotlivých kandidátů. Důležité otázky se řeší v místních nebo národních plebiscitech. Místní justice a vedení policie jsou rovněž voleny. Legislativa je vyváženou kombinací psaného a zvykového práva tak, aby byly optimalizovány výhody a nevýhody obou systémů.

Systém tvorby peněz a finanční systém – tvorba peněz je výhradně věcí vlády na základě zákonem přesně stanoveného algoritmu pracujícího s výkonností ekonomiky a potřebnou měnovou zásobou, aby bylo eliminováno riziko hodnotu měny likvidující inflace. Centrální banka je čistě správcem a vykonavatelem této funkce vlády. Úročení úvěrů je zakázáno. U komerčních úvěrů banka nese riziko zisku nebo ztráty spolu s dlužníkem. U občanských úvěrů dlužník platí poplatky za tvorbu a správu úvěru, které obsahují přiměřený zisk banky.  Spekulace se připouští v obchodování s akciemi, komoditami, měnami, ale výhradně v investičních bankách nikoli s prostředky uloženými na depozitních účtech (princip Glass Steagallova zákona). Míra částečných rezerv povinně držených depozitními bankami je na posouzení odborníkům, i když země bankovnictví zaslíbená, Švýcarsko, chystá referendum, které by bankám zakázalo tvořit peníze a výše poskytnutých úvěrů by musela být 100% krytá úložkami nebo půjčenými penězi od jiných bank (http://www.telegraph.co.uk/finance/economics/11999966/Switzerland-to-vote-on-banning-banks-from-creating-money.html). Nijak nezastírám, že můj návrh počítá s vyvlastněním nejužší skupiny oligarchů (těch, kteří patří do struktury zmíněné v bodě o demokracii, protože jsou největším ohrožením společnosti a lidstva) a znárodněním centrálních bank a řady finančních institucí, aby mohly být anulovány nesplatitelné veřejné dluhy, které vznikly z valné části aplikací podvodného lichvářského systému. Vycházím zde z úvahy, že většina těchto majetků byla nakumulována pomocí nemravných až kriminálních metod (války, politické vraždy, vydírání, převraty, revoluce, inscenované krize) a v procesu vyvlastňování by byl uplatňován princip presumpce viny.

Ekonomika, masová produkce s sebou nese zlevnění na jednotku produkce, ale zároveň plundruje zdroje. V minulosti se osvědčil model národní plánovací agentury, kterou po válce zřídil deGaulle ve Francii a dovedu si představit podobnou agenturu i na nadnárodní (to by byla smysluplná funkce EU) a globální úrovni. Doporučení takovýchto agentur jsou indikativní nikoli závazná, ale mohou poskytovat vládám návody, která odvětví podporovat. Zároveň by agentury mohly určit, které produkty jsou vhodné pro masovou výrobu a kde volit jinou formu, aby bylo úsporně nakládáno se zdroji. V těchto otázkách budou celkový pohled na výrobu ovlivňovat nové technologie jako je 3D tisk, masivní využití víceúčelových robotů apod. Zároveň je na zvážení, zda nesvázat měny s jednotkou energie (základním nákladovým parametrem by byla jednotka energie spotřebovaná na jednotku produkce), takže výsledná cena bude reprezentovat energii spotřebovanou na výrobu a dopravu produktu k zákazníkovi. Tím by se eliminovalo převážení produktů jako je česnek přes celou zeměkouli, místo aby se pěstoval v místě spotřeby. Jelikož neoliberální koncepty přinášejí velmi rozporuplné výsledky je potřeba pečlivě zvážit, které funkce ekonomiky nechat plně v rukou soukromého sektoru a ze kterých udělat veřejnou službu (viz současný stav distribuce vody), aby se minimalizovala externalizace ztrát. U veřejné služby je vždy potřeba zvážit způsob financování. Např. u zdravotnictví je otázkou zda platit od výkonu (systém podporuje vytvoření co největšího množství dlouhodobě chronických, tedy léčených pacientů) anebo podle počtu zdravých (resp. uzdravených) klientů.

Nerovnoměrná distribuce bohatství na dané téma jsem nenašel mnoho vstupů, jak situaci řešit s výjimkou distributivismu, který preferuje co nejvíce decentralizované vlastnictví spojené se široce rozvinutou kooperací mezi subjekty oproti centralizovanému státnímu vlastnictví (socialismus) nebo vlastnictví několika jednotlivci (plutokracie, oligokracie) či vlastnictví korporátní (korporativismus). Druhé dva typy se navzájem nevylučují, ale doplňují a kombinují (velké korporace vlastněné několika jednotlivci  - současný stav). Nový systém musí každopádně splňovat minimálně tři pravidla:

1. Nastavení distribuce bohatství musí v kterémkoli okamžiku motivovat vlastníky ekonomických kapacit k lepším ekonomickým výsledkům, aby měli tendenci zvyšovat své úsilí.
2. Nastavení distribuce bohatství musí zabránit kumulaci bohatství v takovém rozsahu, který by ohrožoval demokratické uspořádání z důvodu průniku byznysu a politiky a následného zákulisního ovlivňování nebo dokonce řízení (tak jak vidíme na globální i lokálních úrovních dnes)
3. S postupem technologií a automatizací musí distribuce bohatství umožňovat pokrytí základních životních potřeb každému členu společnosti

Naše společnost trpí v současnosti mnohými neduhy, ale tyto čtyři, jejichž možná řešení jsem ve stručnosti naznačil, jsou fundamentální. Budou-li odstraněny tyto problémy, řešení ostatních již není tak těžké. Navíc tyto čtyři body musí být řešeny na mezinárodní úrovni, takže je opravdu potřebná ona kolektivní změna paradigmatu. Pro naplnění této podmínky je potřeba šířit osvětu, aby se dosáhlo kritického množství obeznámených s následnou kolektivní změnou pochopení reality. Tento článek budiž skromným příspěvkem k tomuto procesu.