Od exekutorů až k dělbě moci

Již poměrně dlouhou dobu se objevují články a informace o tom, jaké zvůli jsou vystavováni lidé či firmy, které se dostanou do rukou exekutorů. Exekutoři jsou pochopitelně stejně jako volení zástupci lidu jen odrazem morálky naší společnosti. Čili bída. Na druhou stranu existuje rčení, že ryba smrdí od hlavy. V tomto případě je to ryba – zrůda, protože má hlavy dvě. Legislativu a soudní moc. A exekutor je jen parazit, který se přiživuje na zápachu, který ty dvě hlavy vydávají.

Takového soudce asi nechcemePink Floyd: The Wall (výtvarník: Gerald Scarfe)

Čerstvě se objevil v tisku článek o vymáhání pokut za černou jízdu v MHD. Byl uváděn příklad, kdy 19ti letý mladík začíná svůj dospělý život s dluhem 1,5 miliónu korun za černé jízdy ve 13ti letech.  O tom, jak je celý systém zvrácený, svědčí fakt, že v tom článku na jednu stranu mluvčí České advokátní komory řekne, že se exekutoři orientují podle stávající legislativy a na druhé straně, že si počkají do dospělosti dlužníka, kdy začne vydělávat a pak udeří. Tady máme celý problém jako na dlani. Legislativa jim to umožní a soudci se nepozastaví nad nemravným jednáním exekutora a exekuci posvětí. Pominu teď stránku tvorby legislativy. Že máme zákonodárný orgán složený povětšinou (ti slušní a pracovití prominou) ze zkorumpovaných hajzlů, kteří schvalují takové zákonné normy, které pomáhají úspěšně lobujícím skupinám k legálnímu, byť nemravnému obohacování, za to si můžeme sami. Zvolili jsme je a máslo máme na hlavě všichni, protože jestli se naše antagonisticky nesmiřitelné partaje nalevo i napravo v něčem shodnou, tak je to schvalování zparchantělých právních norem a rozkrádání státního rozpočtu po miliardách. Myslím, že pes je hlavně zakopán v soudcích, formě a výkladu práva.

Na téma výkonu soudní moci, tvorby a výkladu práva byl v roce 2009 zveřejněn rozhovor Karla Hvížďaly s profesorem Vojtěchem Ceplem, spolutvůrcem Ústavy ČR. Celé znění rozhovoru použil Karel Hvížďala místo nekrologu, když pan profesor zemřel. Když jsem si článek přečetl, říkal jsem si jak je možné, že máme tak moudré tvůrce nejvyšší právní normy a tak mizernou legislativu a výkon spravedlnosti. Dovolím si použít některé myšlenky, které v tom rozhovoru zazněly (citace uvedu značkou [VC:]).

Naše dnešní justice ani po 20ti letech nedokázala překročit svůj komunistický stín. Je pomalá a zkažená. Navíc způsob výkonu soudní moci k nám [VC:] „… přišel z Francie, kde soudci jako královští pochopové byli nenávidění, jejich úřad byl dědičný, a proto řekli, že právo bude jen to, co řekne Konvent a co se sepíše. Ujalo se rčení, že soudce bude pouhými ústy zákonodárců. Ze soudců se stali úředníci.“ Toto pojetí v podstatě způsobuje, že k nám reálně nedorazila dělba moci. Soudní moc v tomto dělení vyvažuje demokratickou „vládu většiny“, která se může mýlit nebo zaujmout diskriminující či tyranizující postoj.

Dalším problémem je „přeparagrafovaný“ právní řád, kde všechno chceme popisovat paragrafy a pak u soudu roubujeme ten který paragraf na to, co se odehrálo ve skutečném, na situace přebohatém, životě.  [VC:] „…A tím narážíme na další teoretický problém, že právo nelze sepsat. Moderní převládající doktrína, která se nazývá skepse o normách, což je termín profesora Harta z Oxfordu..., tvrdí, že pravidla lidského chování se nedají přesně artikulovat, a že je tudíž nejlepší, jsou-li uspořádána do hierarchie a soudci mají dostatek volnosti pro interpretaci… Jeho teorie posunula celý problém právního myšlení do oblasti interpretace. Od té doby se píší tlusté knihy o interpretačních metodách historických, systematických, lingvistických. Zjednodušeně by se dalo ale říci, že důležité jsou jen dvě: jedna advokátská, která se snaží, aby jeho strana vyhrála za každou cenu, a druhá státotvorná, která se snaží hledat smysl, cíl daných ustanovení. Je to stará distinkce mezi literou a duchem zákona. Toto pojetí práva vyžaduje značnou soudcovskou volnost a důkladnou kontrolu Ústavním soudem. U nás se …. věří na ultraformalismus, který má základ v představě, že se dá všechno napsat, a z myšlenky, že právo je jen to, co je napsané… Ve Spojených státech … vznikl proud, kterému se pod vlivem bouřlivě se rozvíjející sociologie říkalo právní realismus, a ten sem vůbec nepronikl. Tento proud tvrdí naopak, že právo je součástí sociologie, normativních systémů a představuje jen jeden typ lidského chování, který se má prolínat s jinými pravidly estetickými, etickými a dokonce i takovými, které jsou rozumem neseznatelné, jako jsou předsudky, návyky, zvyklosti, obyčeje a tradice. Teprve tato pestrá směsice norem, z nichž nejnižší jsou normy profesní etiky, kterými lidé skutečně žijí, má být v ideálním případě v souladu se všemi ostatními normami, které jsou uspořádány do hierarchického systému, na jehož vrcholu je zákon základní neboli ústava.“

Proto si myslím, že by náš právní řád měl být posílen o prvky zvykového práva, aby se do něj dostal zdravý rozum, etika, zvyky či tradice a aby tyto prvky zasáhly i oblasti judikatury neboli rozhodovací praxe. Zavedl bych právo habeas corpus, které s odvoláním na nedotknutelnost osoby proti státní zvůli zajišťuje rychlý přístup k soudu.

Organizaci justice bych posílil o prvky přímé demokracie neboli soudce by měl být volený veřejný úřad, aby si lidi mohli vybrat člověka, který se v jejich očích nezprofanoval blbostí nebo morálně. Výkon soudní moci by se tak stal opravdu nezávislý na zkorumpovaných politicích a na druhou stranu by působila protikorupčně nutnost žádat spoluobčany o mandát. Současná praktická neodvolatelnost jmenovaného soudce je nemorální a soudce se prakticky nemusí při výkonu své  funkce ohlížet téměř na nic. Soudci by museli být residenti v dané oblasti. Byli by voleni spolu s obecními zastupitelstvy, zákonem by byly definovány jejich kvalifikační předpoklady.

Soud by neměl být honosná budova až někde v okresním městě, ale měl by se přesunout mnohem blíže lidem, životu.  Dnes máme 1 soudce na 3500 obyvatel, tak od toho by se dala odvodit reforma. Na spádovou oblast cca 10-15 tisíc lidí by připadal jeden soudce na občanskoprávní spory (vč. rozvodů), jeden na věci trestní a správní (například vymáhání pokut) a jeden na hospodářské právo. Soudce by měl možnost vynést rozsudek v rozporu s judikaturou (neboli precedens), pokud by shledal případ dostatečně se vymykající dosavadním případům. Výrok by byl následně přezkoumáván vyššími instancemi a potvrzen nebo vrácen. Krajské soudy (ty už jmenované, ale rekrutované z místních soudců, kteří by se o jmenování mohli ucházet až po určité minimální době strávené ve volené funkci, což by je motivovalo ke kvalitnímu výkonu a několikanásobnému znovuzvolení) by pak sloužily jako odvolací orgán. Stejně tak by měla být volená funkce státního žalobce.

Nač potřebujeme složité, těžkopádné, pomalé správní a rozhodovací procesy na tak srozumitelné činy, jako je výtržnictví, rušení nočního klidu, drobné krádeže, kde soudce může zadrženého viníka vyslechnout, posoudit shromážděné důkazy a potrestat do druhého dne (díky principu habeas corpus)  bez pomalého a neefektivního vyšetřování policií, kdy viník si běhá po svobodě, páchá dál trestnou činnost a terorizuje případné svědky vyšetřování?  Proč umožňovat legálním banditům, v jaké se u nás přetvořila profese exekutora, aby svým záměrně pomalým postupem proměnili několikasetkorunovou pokutu ve stotisícové částky, ve kterých ční nemravně vysoká odměna právě exekutorovi?

Vím, že po těchto změnách není politická vůle ani zde není tradice na takovýto výkon justice, ale měli bychom jako občané požadovat vývoj tímto směrem, aby nám soudy fungovaly efektivněji a rovněji, aby byl spořádaný občan chráněn rychle proti malým darebákům, kteří mu otravují každodenní život, proti velkým gaunerům, kterým špatná legislativa umožňuje provádět legální loupeže, i proti bezohledné státní moci, která bude mít vždy snahu urvat si více pravomocí na úkor občana než je zdrávo a žádoucí. Naše demokracie by díky tomu byla o něco silnější a vláda o něco slabší. A o to bychom měli usilovat. Aby co nejvíce moci bylo umístěno co nejblíže občanovi. Tam, kde na ni vidí a může ji kontrolovat a při volbách ji účinně seknout po prstech pokud by chtěla sahat pod sukně Slušnosti, Spravedlnosti a Morálce. Třem dámám, bez nichž se dlouhodobě nedá svobodně dýchat.