Další zběsilá mediální a politická štvanice na člověka

Tak tady máme další mediální hysterii. Tentokrát kolem poněkud nešťastného výroku ministryně Válkové na téma okupace 1939-1945.  A opět máme veřejnost víceméně rozdělenou na dva tábory polarizované na ose neúcta k obětem války versus výstupy klasických kálečů do vlastního hnízda, kteří nikdy neopominou plivnout si na národ a zemi v níž žijí a k níž z bůhvíjakých důvodů pociťují odpor a morální nadřazenost, jejíž oprávněnost je více než diskutabilní.

DAVID JE TAKY ZDATNÝ KÁLEČ NA ČEŠSTVÍ

U prohlášení paní Válkové nesouhlasím již s jejím, byť v rozsahu téměř holé věty (myslí si to nejhorší), názorem na poválečný odsun sudetských Němců. Přestože aplikací principu kolektivní viny mohlo a zřejmě docházelo v případě jednotlivců k nespravedlnostem, drtivá většina sudetských Němců fungovala v kritických letech 1938 -1939 jako Pátá kolona Hitlerovy 3. říše. Jejich odsunem se vyřešil jinak téměř neřešitelný problém dalšího soužití obou národností po zvěrstvech páchaných Němci v okupovaných zemích, do nichž patřila i Československá republika, kterou navíc svým postojem coby její občané zradili.

Na její názor, že se toho Čechům za okupace zas tak moc nedělo se lze podívat chladnýma analytickýma očima, což jaksi v celém tom kraválu postrádám.

Počet obětí jako % celkové populace v stavech počtu obyvatelstva z roku 1939:

Belgie               1,05%

ČSR                  3,15%

Dánsko             0,08%

Francie             1,35%

Holandsko        3,45%

Maďarsko         6,35%

Polsko             16,50%

USA                  0,32% (nebyli okupováni, zasáhli aktivně do bojů)

UK                     0,94% (nebyli okupováni, čelili leteckým útokům a vedli bojové operace)

SSSR              14,00%

z toho

Bělorusko       25,30%

Ukrajina          16,30%

 Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/World_War_II_casualties

Z tohoto výčtu vyplývá, že Československo patřilo do skupiny zemí se středním počtem obětí spolu s Holandskem a Maďarskem. Největší tíhu války neslo Polsko a Sovětský svaz kudy válka prošla nejprve ze západu na východ (v případě Polska vlastně v souladu s Molotov-Ribbentropovým paktem v roce 1939 ze západu i z východu) a potom zpět, přičemž Sovětský svaz nesl hlavní tíhu bojů i obrovské civilní ztráty v oblastech okupovaných nacisty ještě umocněné ve směrech kudy byly vedeny hlavní bojové akce válčících jednotek.

K útrapám okupace českých zemí je vedle přímých obětí nacistického řádění potřeba přičíst vyhnání českého obyvatelstva ze Sudet v roce 1938 a totální nasazení Čechů v říšském průmyslu.

Paní Válková se tedy mýlí v obou bodech svého prohlášení což ovšem nezadává opozičním politikům ani mediálním nýmandům, co se jim říká novináři, právo vytloukat politický kapitál z její chyby, za kterou se omluvila obětem i jejich pozůstalým.

Stejně věcný přístup se hodí použít i vůči tradičním kálečům do vlastního hnízda. Za všechny bych zmínil notorického udatného Čechobijce Jana Urbana, který k tomu přistoupil zgruntu (http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-urban.php?itemid=22554), čili používáním těch údajů, které se mu hodily a ty které nezapadaly do závěrů prostě nezmínil. Potvrdil tak svou příslušnost k tak výrazným pražskokavárenským bojovníkům  s onou donekonečna omílanou českou malostí a čecháčkovstvím, jakými jsou knížecí lokaj Jiří Menzel, Jiří Hřebejk či sám guru Václav Havel (a samozřejmě další, abych neurazil nejmenované), jehož rétorika zaznívá v pasáži o „pokrytectví neodvážných z dob komunistického útlaku“. Jako odpověď chci nabídnout svou starší úvahu na toto téma (http://moucka.blog.idnes.cz/c/322117/Pribeh-o-strachu-odvaznych.html), která ve zkratce pojednává o tom, jak obyčejní lidé kdekoliv na světě ve strachu o své milované reagují tváří v tvář brutálnímu teroru. A chci pana Urbana ujistit, že problém kolaborace s nacisty a tichého přežívání během okupace byly běžné jevy i v zemích západní Evropy, kde byla brutalita nacistických okupantů o jeden řád nižší než u nás.

Pan Urban sice zmiňuje zvýšení zaměstnanosti v Protektorátu, ale nezmiňuje, jaký trest by následoval, kdyby se lidé odmítli zapojit do válečné mašinérie, na niž byla vyspělá česká ekonomika přeměněna. Pan Urban sice zmiňuje, že jsme jen němě přihlíželi, jak jsou naši židovští spoluobčané deportováni, ale nezmiňuje, že židovské organizace to s uznáním interpretují tak, že Češi jako jediný národ v okupované Evropě nebyl při diskriminaci a deportacích Židů nacistům nijak nápomocen. Pan Urban sice zmínil počet filmů, které byly na Barrandově natočeny, ale cudně zamlčel roli Havlova strýce Miloše Havla, který, ač sám židovského původu, pomáhal nacistům v přeměně barrandovských ateliérů v centrum výroby nacistické propagandy a nikdy neokusil brutalitu Norimberských zákonů na vlastní kůži. Holocaust byl zřejmě vyhrazen jen pro některé. Nakonec po válce zvládl vykličkovat i z obvinění z kolaborace a dožít v klidu v Německu coby bohatý rentiér, když vyrazil z německého státu odškodné za ztrátu vlastnictví ateliérů jako přímý důsledek okupace, šikula. Pan Urban zmínil české bachaře v cikánském koncentračním táboře v Letech u Plzně, ale neméně cudně zamlčel, jak Schwarzenberci po dohodě s okupanty využívali otrockou pracovní sílu zde internovaných. Pan Urban zmínil údajné zbabělé chování nás Čechů, ale zamlčel, že jsme byli zrazeni jak vlastní reprezentací, tak západními spojenci a to nejen před válkou, ale i po ní, když nás ponechali v sovětské zóně vlivu. Navíc se s internetovým prolomením informačního monopolu ukazuje, že to všechno bylo minimálně v rovině dominantního hybatele těchto neblahých událostí trochu jinak.

A tak s páně Urbanovým elaborátem souhlasím jen v jednom bodě. Odložme 70 let poté emotivní hodnocení těchto událostí a pojďme se o této části naší historie bavit věcně bez obvyklého patosu, ale taky bez tendence překrucovat dějiny, bez pokusů je bagatelizovat, beze snah revidovat jejich závěry či bez zrádných snah příhřívat polívku vykonstruovaných majetkových nároků těch, kdo kdysi pohrdli českým občanstvím a následovali svého prťavého führera vstříc tisícileté říši.

A tak zde máme další bouři ve sklenici vody, jedna ministryně něco neuváženě plácla, média a opozice spustila pokřik, ministryně chybu uznala a omluvila se, pražská kavárna hodila jedovatou slinou po tom otřesném pronárodě ve středu Evropy a jede se dál močálem černým podél bílých skal. Statisícům českých obětí a desetimiliónům dalších ve světě nikdo a nic život nevrátí, křivdy zahladí čas a naše politická reprezentace by aktuálně místo tupého a servilního pochodování v šiku západních pseudosankcí měla burcovat myšlení evropských politických elit, aby se nic z toho čím už svět dvakrát prošel nemohlo opakovat. Válečné bubny zní čím dál hlasitěji a mají fatálně nukleární rytmus.